Z historie pergol: Víte, kdy vznikly?
Slovo „pergola“ je odvozeno z pozdně latinského slova „pergula“, což znamená v překladu veranda. Dnes je pro nás pergola zahradním prvkem s vertikálními sloupy bez plných zdí, plnícím zejména stínicí a současně i designovou funkci. Umožňuje nám často regulovat sluneční světlo, cirkulaci čerstvého vzduchu a stává se kombinací otevřených a uzavřených prostor k ideálnímu místu pro letní odpočinek s rodinou a přáteli.
Historie tohoto, dnes už běžného, stínicího prvku však sahá až do starověké Mezopotámie, kde vznikaly první jednoduché konstrukce tohoto typu, sloužící jako podpora vinné révy. První zmínka pochází z období cca 2300 let př. n. l. Odtud se díky fénickým obchodníkům a prostřednictvím spojení válek a dobývání rozšířila po západním Středomoří. Výroba treláží (lat. Trichila – zelený altánek), které sloužily původně pouze jako podpora vinné révy vedla k rozvoji rekreační a okrasné funkce pergoly, protože poskytovaly nejen boční stínění, ale fungovaly i jako estetický prvek.
Do oblasti zahradního designu je však povýšili až staří Egypťané. Pergoly byly stavěny nad chodníky i jako místa k posezení a socializaci. Stavebním materiálem byl kámen i dřevo a často sloužily jako visuté zahrady pro bohatou elitu. Nejstarší dochovaný plán zahrady zahrnující pergolu pochází z roku cca 1400 př. n. l. a patřil egyptskému vrchnímu úředníkovi v Thébách. V Řecku následně započala i tvorba přírodních altánů, které byly tvořeny pouze propletenými stromy. Pergoly zde často sloužily jako místa pro výuku i diskuze filozofů, protože i v parném létě poskytovaly stín a vlahý vánek.
Na konci 15. století byl koncept pergol v Evropě opět oživen. Karel VIII. Francouzský si jej přivezl ze svého italského tažení. Kromě kamenných pergol byly časté i zelené „tunely“ tvořené propletenými pružnými větvemi, nejčastěji se jednalo o vrbové nebo lískové proutí, které sloužily jako stíněné zahradní chodníky.
První známé použití termínu „pergola“ se datuje do 40. let 17. století, kdy byl použit Johnem Evelynem v klášteře Trinita dei Monti v Římě. Tento výraz byl následně převzat do angličtiny a později i češtiny.
K největšímu boomu došlo právě v období italské renesance, kdy si Římané často stavěli pergoly s velkými hladkými kamennými sloupy.
V této době probíhal vývoj i v Asii, kde vznikaly odlišné pergolové struktury, obsahující zakřivené trámy, které napodobovaly klenutou architekturu pagod.
V 18. a 19. století vládl naturalistický styl, a proto upadly pergoly, jako umělý prvek, v nelibost. Na přelomu 19. a 20. století se ale začaly v architektuře opět objevovat. Velkou zásluhu na tom mělo britské Hnutí uměleckých řemesel – Arts and Crafts, jehož představitelé začali do svých projektů tyto struktury příjemných a funkčních exteriérů začleňovat. Využívání pergol jako designových a relaxačních prvků se od té chvíle začalo objevovat napříč všemi třídami.
Mgr. Hana Ševčíková
